Jaroslav Maxmilián Kašparů, český stomatolog, pedagog, premonstrátský diakon (jáhen), esperantista a psychiatr. Toto vše je jeden člověk, kterého v pondělí 21. března v podvečer přivítal v Latinské škole P. Jakub Berka. M. Kašparů provozuje svoji psychiatrickou praxi v Pelhřimově. Je autorem celé řady publikací, z nich některé byly přeloženy do slovenštiny, polštiny, italštiny, francouzštiny a esperanta. Studium tohoto umělého jazyka doporučuje všem starším spoluobčanům jako prevenci demence.
Prostory Latinské školy byly zcela zaplněny posluchači, kteří si přišli poslechnout přednášku na téma Stavy a vztahy, bludný kruh? Vztahy nás provázejí po celý život. Jaké prožíváme stavy, takové jsou naše vztahy a naopak. Max Kašparů o sobě říká, že je psychiatrem od kolébky po hrob, neboť se zabývá i psychiatrií dětskou. Každé období života má své specifické starosti, ať je to dítě, dospělý nebo senior, ale v každém konání jsou nejdůležitější vztahy. Vztahy mohou být různé, mezilidské, ke kultuře, k duchovním hodnotám. Nejzákladnějším je vztah ke své osobě a vztah k Bohu. Když M. Kašparů začal mluvit o tématu, o kterém by se dalo hovořit dlouho, řekl: „Mám omezený čas, ale nemám omezené posluchače.“ Uváděl několik případů ze své psychiatrické praxe, hovořil o komplexu méněcennosti, který mívají často mladí lidé. Tento komplex jim někdo vyrobil. Každý z nás jsme krásný originál. Někdo má bohužel komplex vícecennosti, nezdravé vysoké sebevědomí, které obtěžuje okolí. Zmínil se o termínu podmíněná láska, kdy se lidé navzájem týrají. Dospělí to dělají i dětem, např. …. Budu tě mít rád, jen když přineseš ze školy samé jedničky. Boží láska nás miluje pořád, UŽ teď. Hovořil o záměně prostředku a cíle, o povrchnosti, o pevných hodnotách, o tom, že k psychiatrovi chodí lidé nešťastní. Jednou, při hospitalizaci, se zeptali pacienta, zda ví, kde je? Řekl, že v blázinci. Odpověděli mu: „Ne, tady je klid a pohoda, to venku je blázinec!“ Co narušuje vztah mezi člověkem a Bohem je rutina a povrchnost. Max Kašparů nás vybízel, abychom ve svém prožívání zajeli na hlubinu, neboť bohatství je vždycky v hlubině.“ Co plave na hladině? Chcíplý ryby, povrch plave s proudem“. Na cestě na hlubinu se musíme umět zbavit balastu. Stavět na umělých zákonech je špatné, stačí, když se budeme držet přirozeného zákona,- desatera Božích přikázání. M. Kašparů nám předváděl příklad s olovnicí na provázku. „Co je rovné, to je pevné. Stejně tak je pevné rovné slovo, na které se můžeme spolehnout. Olovnici naší existence můžeme pověsit na hřebík, když ji nepověsíme na Ježíše Krista“.
M. Kašparů dával do svého projevu vtip a humor, což je také lék. Prohlásil, že je zapůjčen laskavostí opata želivského a že neošoupaný musí být vrácen, což se také stalo. Na závěr jsme si mohli zakoupit tři jeho knihy, ale brzy byly zcela vyprodané, takže se na spoustu zájemců nedostalo.