„Ježíš na něj s láskou pohleděl…“ (Mk 10,21)

Papež Benedikt XVI. pronesl 15. září 2008 v Lurdech v den Panny Marie Bolestné kázání k nemocným, v němž se nachází několik podivuhodných momentů, jejichž společným jmenovatelem je úsměv. Pojďme se na chvíli nad tématem úsměvu zamyslet, nebo spíše pojďme se vystavit úsměvu, který člověku adresují Nebesa a ta, která byla s tělem i duší vzata do jejich slávy. Tento úsměv nejen nemocným, ale všem lidem připomíná, v čem spočívá jejich důstojnost, povzbuzuje všechny slabé a trpící a uprostřed „slzavého údolí“ obrací náš pohled k cíli.

Benedikt XVI. se pozastavuje nad skutečností, že když Bernardetta vypráví o zjevení, kterého se jí dostalo v Lurdech 3. března 1858, věnuje zvláštní pozornost právě úsměvu. Byla to první odpověď, kterou Krásná Paní dala mladé vizionářce, jež chtěla znát její totožnost. Těsně před tím, než se jí představila jako „Neposkvrněné Početí“, jí dala poznat nejprve svůj úsměv, jako by právě to byla nejvhodnější vstupní brána k odhalení jejího tajemství. V tomto úsměvu se odráží naše důstojnost Božích dětí, důstojnost, která nikdy neopouští toho, kdo je nemocen. Onen úsměv, pravý odraz něhy Boha, je pramenem neporazitelné naděje.

Mariin úsměv není projevem nezúčastněného odstupu. Kdo by nám mohl být blíže než Kristus a jeho svatá Matka? Kristus a jeho Matka jsou schopni nás chápat a obsáhnout tvrdost probíhajícího zápasu se zlem a utrpením více než kdokoli jiný. List Židům (4,15) nám v této souvislosti o Kristu říká, že má schopnost „mít soucit s námi, slabými. Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my“.

Také propast Mariiny bolesti prožité u paty kříže je nezměřitelná a my ji v duchu Simeonova proroctví pouze naznačujeme tradičním symbolem sedmi mečů, které probodávají její srdce. Maria ví, co znamená trpět, co znamená ztrácet, co znamená patřit na Krista ukřižovaného. Ale součástí jejího tajemství je i radost a sláva Vzkříšení, v níž dnes přebývá:

„Slzy prolité u paty kříže se proměnily v úsměv, který už nic nepotlačí, třebaže její mateřský soucit s námi zůstává nedotčen. Zásah Panny Marie do běhu dějin to dosvědčuje a nepřestává v Božím lidu vzbuzovat nezlomnou důvěru k ní.“

Bernardetta není jediná, kdo zakusil sílu tohoto úsměvu. V „Dějinách duše“ popisuje svatá Terezie z Lisieux velice těžké období svého mládí. Bylo jí osm a půl roku, když nastoupila do penzionátu v Lisieux a prožívala tam nemalé útrapy. Terezie v období, kdy její milovaná sestra odchází na Karmel, sebe samu charakterizuje jako přehnaně plačtivou, těžko se smiřující s utrpením a s hořkostí loučení. Mimoto trpěla únavou, bolestmi hlavy a obtížemi, o kterých se Terezie domnívala, že pocházejí od zlého ducha. Jednu etapu těchto útrap a následné uzdravení popisuje Terezie takto:

„Jednoho večera jsme měli jít do katolického kroužku. Avšak teta mínila, že jsem příliš unavená, a poslala mě spát. Když jsem se svlékala, podivně jsem se roztřásla. Teta myslela, že je mi zima, a zahrnula mě pokrývkami a teplými láhvemi. Ale nic nedokázalo zmenšit mé třesení, které trvalo téměř celou noc. Druhý den doktor usoudil, že mám velmi vážnou nemoc, kterou ještě nikdy nedostalo tak malé děcko. Nemoc se vracela a po čase se tak zhoršila, že podle lidských výpočtů jsem se z ní neměla vyléčit… Občas jsem říkala a dělala věci, které jsem si nemyslela, a skoro stále jsem vypadala, jako bych blouznila, nebo omdlela a neudělala jsem ani nejlehčí pohyb… Jednoho dne vstoupil můj tatínek do pokoje, kde jsem ležela. Dal sestře několik zlatých mincí s výrazem velkého smutku a řekl jí, aby napsala do Paříže a dala sloužit mše svaté ke cti Panny Marie Vítězné za uzdravení jeho ubohé dcerky… Přišel den, byla to neděle, a já jsem opět byla v tom těžkém stavu. Sestry Leonie, Marie a Celina poklekli u mého lůžka a modlili se k svaté Panně. I já jsem se obrátila k nebeské Matce a prosila ji z celého srdce, aby se nade mnou ustrnula… Najednou se mi svatá Panna zjevila krásná, tak krásná, že jsem nikdy nic tak krásného neviděla. Její tvář dýchala dobrotou a nevýslovnou něhou. Ale co mi proniklo až do hloubi duše, byl úchvatný úsměv svaté Panny. Tehdy všechny mé strasti zmizely, z víček mi vytryskly dvě velké slzy a stékaly mi tiše po lících. Ale byly to slzy nezkalené radosti… Ach, myslela jsem si, svatá Panna se na mne usmála, jak jsem šťastná… Bez jakéhokoliv úsilí jsem sklopila oči, a spatřila jsem sestru Marii, která se na mě s láskou dívala. Zdála se dojata a vypadalo to, že tuší, jakou přízeň mi svatá Panna prokázala. Když viděla můj pohled, upřený na svatou Pannu, řekla si: „Terezie je uzdravena!“ Ano narodila jsem se k životu a světelný paprsek, který mě zahřál, už nezastaví svá dobrodiní. Posílil mě tak, že jsem se za pět let mohla rozvíjet na úrodné hoře Karmelu.“

Vraťme se ke slovům Benedikta XVI. Ten nás povzbuzuje, abychom hledali Mariin úsměv, a vysvětluje, že to není otázka zbožného či zastaralého sentimentalismu. Je to spíše ten správný výraz živého a hluboce lidského vztahu, který nás pojí s tou, kterou nám Kristus daroval jako Matku. A nabízí dva biblické texty, které nám zjevují úsměv na Mariiných rtech a důležitost jeho hledání.

Prvním je Mariin chvalozpěv Magnificat: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1,46-47). Papež ho komentuje těmito slovy:

„Když Panna Maria vzdává díky Pánu, bere si nás za svědky. Maria jakoby předem s budoucími dětmi sdílí to, že jsme radostí, která přebývá v jejím srdci, aby se tato radost stala také naší radostí. Každá recitace Magnificat z nás činí svědky jejího úsměvu.“

A jako stvrzení pouta, které pojí Kristovu Matku a věřící lid, nabízí Benedikt XVI. žalmistovo prorocké zvolání, které vztahuje k Panně Marii: „Velmoži národa se ucházejí o tvůj úsměv“ (Žl 45,13).  A vysvětluje:

„Výrazem velmoži či boháči se v řádu víry míní ti, kdo dosáhli vznešené duchovní zralosti a dovedou proto uznat svou slabost a svou chudobu před Bohem. V tomto velmi prostém projevu něhy, kterým je úsměv, vnímáme, že naším jediným bohatstvím je láska, kterou má Bůh k nám a která prochází srdcem té, která se stala naší Matkou.“

Při zjevení v Lurdech slyší Bernardetta z Mariiných úst slova: „neslibuji ti štěstí na tomto světě.“ Víme, že mnozí smysl těchto slov zakoušejí v míře, která láme životní rovnováhu a někdy vede dokonce až k zoufání nad smyslem a hodnotou života. Jsou zápasy, které člověk nemůže nést sám bez pomoci božské milosti. Když slova nemohou nalézt vhodné výrazy, nastupuje potřeba láskyplné přítomnosti. A právě o ní nás Maria ujišťuje. Vždyť její slova jsou ozvěnou slov jejího syna - toho, který je „s námi po všechny dny až do konce světa“, a o jehož moc se můžeme opírat ve všech našich souženích: „Ve světě budete mít soužení, ale nebojte se, já jsem přemohl svět (Jan 16,33).“

„Protože jsi úsměv Boha, odraz světla Kristova, příbytek Ducha svatého, protože jsi vyvolila Bernadettu v její bídě, ty, Naše Paní Lurdská, jež jsi hvězdou jitřní, bránou nebes a prvním vzkříšeným tvorem, spolu s našimi bratry a sestrami, jejichž srdce i těla úpí, tě prosíme, vyslyš nás!“

(Benedikt XVI.)

„Úsměv je často hvězdou, která se skví vysoko na nebi a ukazuje, že tam nahoře bije Otcovo srdce, které je vždy připraveno se slitovat nad lidskou bídou.“

(Jan Pavel II.)

Nechme se povzbudit slovy žalmistů, kteří nás vybízejí, abychom hledali Boží tvář, protože to znamená hledat Boha samého. A jako novozákonní lidé se radujme a žasněme, že v Kristově lidské tváři nám byl Boží láskyplný pohled zjeven způsobem, který překonal všechna lidská očekávání.

„Pohleďte k němu, ať se rozveselíte,
vaše tvář se nemusí zardívat hanbou.“

(Žl 34,5)

připravil bratr Zdík