Chceme-li hovořit o premonstrátské spiritualitě, musíme si všimnout zařazení této řeholní rodiny. Známe společnosti mnišské, kontemplativní, apoštolsky či charitativně činné, nebo sekulární společnosti. Premonstráti jsou jako řeholní kanovníci řazeni k apoštolsky činným. Abychom tomu rozuměli, je dobré vidět vznik řádu v jeho dobovém kontextu. Především je to doba velké církevní reformy, která dostala název podle papeže Řehoře VII-gregoriánská.

Gregoriánská reforma si kladla za cíl jak obnovení svobody církve, tak také svobodu k vykonávání jejího pozitivního poslání. Z tohoto důvodu můžeme také sledovat reformní snahy nejen ve vztahu ke společnosti, popřípadě panovníkům, ale také v úsilí, které je nasměrováno dovnitř církve. Hlavním momentem představujícím ideál v této obnově, je pojem vita apostolica. Je to návrat k ideálu prvotní církve v Jeruzalémě. Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné (Sk 4, 32). V církvi vždy byly snahy tento ideál uskutečnit, zvláště v životě kléru. V kanovnických společnostech staví do popředí tyto body:
život liturgický, život pastorační, zakládání škol, pohostinnost a charitu.

V tomto spektru hnutí gregoriánské reformy vzniká premonstrátské založení, uvedené v život sv. Norbertem z Xanten. Přijímá jako základní pravidlo pro svůj život Řeholi sv. Augustina. Adam Scot upozorňuje, že sliby pro vstup do komunity v Prémontré odrážejí apoštolského ducha: absolutní odvrhnutí a zamítnutí vlastnictví, rozdělení věcí podle potřeby, svornost jednoty a jednota svornosti. Tento apoštolský ideál potom Norbert naplňuje právě přijetím Řehole sv. Augustina, jež patřila v době gregoriánské reformy k základu reformního úsilí. Dalším jeho nesmírným přínosem bylo spojení klauzurního života s vnějším apoštolátem. Do té doby zpravidla mnišské komunity prožívaly svoji spiritualitu v odloučení od světa, kdy heslem se stalo zvolání soli Deo (jen Bohu). Norbert jako první vnáší do života své komunity tzv. vita mixta, to znamená sloučení vnitřního života s vnější apoštolskou činností. Liturgie premonstrátů měla také svůj pastorační rozměr. Norbertovy apoštolské aktivity nebyly ohraničeny zdmi kláštera, ale stále jej sledujeme jako kazatele, usmiřovatele a obhájce hodnot vlastních celé gregoriánské reformě.

Podoba této reformy se v prvotní komunitě v Prémontré rýsuje především v těchto aspektech: Norbert stavěl na liturgické modlitbě konané ve vlastním kostele; bohaté přijímání svátostí, z něhož vyzařovala víra členů komunity; zvláštní místo zaujímala Eucharistie a její denní slavení; denně se konalo kapitulum (četba martyrologia, Řehole, připomínka zemřelých, kárání přestupků); studium a kontemplace, které byly nazývány lectio divina; kázání Božího slova; příjem a pomoc chudým - milosrdenství a pohostinnost; velká oddanost Panně Marii.

V době založení žila komunita v Prémontré pod vedením sv. Norberta podle ideálu prvotní jeruzalémské církevní obce. Můžeme zde sledovat kněze, jáhny a bratry s nižším svěcením, kteří se starali o běh komunity, služby oficia, mše svaté atp. Laičtí bratři se kromě účasti na části liturgie (ranní mše a nešpory) věnovali fyzické práci. Sestry pak se především zabývaly přijímáním návštěv, péčí o nemocné (tzv. pohostinnost).