Nedělní odpoledne prožívá každý z nás různě. Někdo jde na procházku, někdo spí a odpočívá, jiný se sejde s přáteli. Ti, kteří v neděli 20. února v 15 hodin zamířili do Latinské školy kláštera v Milevsku, dobře věděli, že čas strávený tam, bude dobře využitý. Konala se tam totiž přednáška jáhna Karla Sádla na téma Radost všedního dne.
P. Jakub Berka, když viděl, kolik lidí přišlo, řekl : “ Karel - to je značka“. Jáhen Karel Sádlo se posadil ke stolu, působil plachým dojmem, skromě. Nezvedá oči k posluchačům, zcela se noří do svých úvah. Jeho kázání v kostele při bohoslužbách slova jsou vždycky krásná a mívají naléhavý obsah. Jáhen Sádlo se tentokrát zamýšlel nad tím, co znamená všední den. Nabízí se, že se jedná o všechny dny. My si chceme vytvořit dny nevšední, výjimečné, dny plné zážitků. Tak něco podnikneme, něco si koupíme. Chvilku máme radost, ale pak zjistíme, že už nás to nebaví. Tak to mnozí z nás řeší nějakou tabletkou nebo alkoholem. Pak je z toho kocovina, člověk je stejně roztěkaný, podrážděný, nespokojený. A zase na něco čeká. Mnoho nám toho utíká v honbě za tím mimořádným. Neměli bychom všednost chápat jako břemeno, měli bychom si všímat obyčejných krásných věcí, třeba východu slunce. Je to nádherný zážitek, denně se opakující. Je to všední nebo nevšední? Měli bychom být vděční a vnímaví k tomu, co máme. Všechno je darem, že ráno vstanu, že dýchám…. Měli bychom být plni optimismu a radosti. I lidé v naší rodině jsou nám darem, záleží, jak k nim přistupujeme.
Když se řekne věřím nebo víra, předpokládá se, že jde o něco nadpozemského. Ale bez víry se nedá žít, věřit se musí člověku, v rodině, kamarádovi, sousedovi…. V každém vztahu je v co věřit, hledat, pátrat. V životě není nic bezcenného, všechno má smysl a svět je dobrý. Jen my to někdy bereme špatně do ruky. Každý jsme jiný a každý dostal nějaký dar. A tím poznáním se najednou všední den stane bohatstvím. Jáhen Sádlo se zmínil o zkušenosti rozjímavých mnichů z řádu trapistů. Je to přísný řád, oni se modlí, pracují a mlčí. Plyne jim den po dni a oni do každé přítomné chvíle a do jakékoliv činnosti vkládají maximum toho, čeho jsou schopni. Je třeba prožít každý přítomný okamžik, je to naše spolupráce na stavbě nebe. Celý život se učíme nacházet radost všedního dne. Radost z rozkvetlých stromů, z vůně trávy, ze zralého ovoce. V přírodě se všechno chová tak, jak má, my tam také patříme. Měli bychom se snažit pochopit logiku evangelia – čím víc dáš, tím víc dostaneš! Musíme se učit přijímat, sdílet, dávat, děkovat……A na konci života si můžeme říct, že štěstí a radost nám kapalo po kapkách a my můžeme být spokojení.
Odcházeli jsme do svých domovů o něco bohatší. Díky za připomenutí toho, na co tak často zapomínáme!