Z předchozího pojednání se nám už rýsuje konkrétní charakter premonstrátské spirituality. První a základní pravidlo je Communio, jednota a láska, která je mezi Otcem, Synem a Duchem svatým. Z tohoto fundamentu se naše společenství dále realizuje v konkrétním řeholním životě. Premonstráti nevznikli jako řád se specifickým úkolem (např. charitativním nebo apoštolským), a tak se stává naším hlavním pravidlem společný život a od něj se odvíjející poslání. Communio dostává konkrétní podobu:
Koinonia – Vita Communionis (společenství života)

Řeholní sliby v kanovnickém společenství vyjadřují především darování sebe a incorporatio do vlastního chrámového společenství a s vlastním chrámovým společenstvím do diecéze a univerzální Církve.

Darování sebe a incorporatio vyžadují každodenní prožívání Ježíšova evangelia a evangelních rad, jakož i trvalé conversio morum. Konverze se stává díky naším Otcům Augustinovi a Norbertovi (oba dva byli konvertité) neustálým životním programem. Na základě svých slibů mohou řeholní kanovníci a kanovnice žít, modlit se a pracovat pouze v rámci existenčního svazku s řeholním společenstvím.

Liturgia – Cultus (život modlitby)

Také o liturgii hovoří naše Konstituce jako o poslání slyšet a hlásat Boží slovo a o poslání slavit liturgii, a tím posvěcovat časný řád věcí. Norbert stále zůstává kanovníkem a poslání skrze liturgii se tak stává samozřejmou součástí jeho založení. Liturgie měla dva hlavní směry:

1. Liturgie hodin, která se má odrážet v chórové modlitbě. Ta má být přístupná věřícím a je přáním církve, aby se jí aktivně účastnil celý Boží lid. Premonstráti si vždy dávali záležet na tom, aby jejich liturgická modlitba byla důstojná, pozorná a zbožná, a tak je přiváděla k meditaci i kontemplaci. V dějinách se kromě kanonického oficia modlilo i oficium za zemřelé a mariánské. Později na Strahově i oficium norbertinské.
2. Mešní liturgie, která je středem života premonstrátského řeholníka a z ní se rodí také úcta k Eucharistii.

Eucharistická úcta – je často spojována se sv. Norbertem. Ačkoli slyšíme z jeho nejstarších životopisů o eucharistických zázracích, přesto Norbertův eucharistický kult je pozdějšího data. On sám ale zdůrazňoval především důstojné slavení Božích tajemství v čistotě a počestnosti. Jedno z jeho tří doporučení bratřím bylo: čistota u oltáře a při božských tajemstvích. Po Norbertově svatořečení je v duchu protireformační obrody církve stále více vyzdvihován eucharistický aspekt jeho života. Můžeme však říci, že už od samotného vzniku řádu patřilo k prioritám synů a dcer sv. Norberta působení liturgií, kdy vyvrcholením celého liturgického života kromě oficia - denní modlitby církve slavnostně konané v chóru - bylo slavení mše svaté a další projevy eucharistické úcty. Tato praxe byla samozřejmě vždy podmíněna dobově a často i územně. Řádové Directorium spirituale konstatuje: Jakkoli je označení "eucharistický řád”, udělené premonstrátům, poměrně mladé, přesto lze v životě sv. Otce Norberta i v pozdějším vývoji řádu soustavně sledovat, že úcta k NS byla vždy v největší vážnosti... V tomto duchu se vyslovil i papež Pius XI., když prohlásil: Premonstrátský řád je chválou Eucharistie a Eucharistie je chválou premonstrátského řádu.
Praxe eucharistické úcty v řádu se soustředila především na slavení mešní oběti, kdy se kladl důraz na upravenost liturgického prostoru, čistotu a dispozici přijímajících a vysluhovatelů této svátosti, aspekt osobního díkůvzdání atd. Další důraz byl kladen na navštěvování NS a osobní adoraci. V neposlední řadě to byl eucharistický apoštolát, kdy to, co řeholník ve spojení s eucharistickým Kristem načerpá, má předávat dále jako projev křesťanské lásky. K tomuto základu se jistě také přidává osobní modlitba - kontemplace, úcta ke svatým, zvláště k Panně Marii atp. Je ale na místě si uvědomit, že tyto projevy vidíme u premonstrátů v dobovém posunu. Z počátku je to především Lectio divina (božská četba), tedy souhrn duchovních cvičení a úkonů, které byly charakteristické ve starých klášterech.

Mariánská úcta. Na prvním místě je to kult Neposkvrněného početí. Jedna antifona k Simeonovu kantiku je připisována svatému Norbertu. Tento kult se šířil dále především díky španělským premonstrátům. V řádu bylo zavedeno také malé mariánské oficium. V mariánské úctě též vyniká sv. Heřman Josef ze Steinfeldu. Díky francouzské duchovní škole Petra Beruleho XVI. století se rozvíjí způsob zbožnosti otroctví Panně Marii, jež přijali i premonstráti. Další mariánské téma se zrcadlí v úctě k Mariiným radostem, kde se v protikladu k sedmi Mariiným bolestem rozjímá o jejích radostech. Tento kult můžeme sledovat i ve františkánské spiritualitě. K oblíbeným mariánským tématům patří i kult Mariina panenství a mateřství a dále kult Marie Prostřednice. V řádové spiritualitě se ustálil titul Domina Nostra Praemonstratensis (Paní našeho řádu).

Jedním z pohledů na premonstrátskou spiritualitu je takzvané Premonstrátské patero. Je to cultus Eucharistiae, cultus marialis, laus Dei in choro, spiritus poenitentiae, zelus animarum. (Úcta eucharistická a mariánská, liturgie, kajícnost a apoštolát). Tyto zásady přijali v době obnovy řeholního života belgičtí premonstráti, kteří byli v době Napoleona vyhnáni z klášterů, a postavili si je jako hlavní program svého vnitřního života. Jsou samozřejmě obsaženy v celém dějinném vývoji řádové spirituality. Dnes se ovšem zabýváme prameny a kořeny této spirituality.

Společný apoštolát. Zatímco předcházející řádky hovořily o spiritualitě jako o duchovním základu, následující body ji vidí spíše v jejím praktickém užití. Řekli bychom řádové agere, tedy činnost. I zde musíme vyjít z předpokladu dějinné dimenze realizace spirituality na dobu a místo konkrétního života. Jistě nebude ideálem vracet se k doslovnému obnovování života kláštera XII. století, jistě nebude ideálem návrat k praxi spíše feudálního momentu duchovní správy, jistě se nebudeme vracet na školy z doby, kdy jedna třetina konventuálů působila na gymnáziích. To všechno je velmi vzácným dědictvím, které přijímáme a podle možností v něm pokračujeme. Naším hlavním posláním je však odpovídat v duchu sv. Norberta a zdravých tradic řádu na podněty, které před nás staví dnešní doba a potřeba církve - Božího království. Je to aplikace spirituality hic et nunc (zde a nyní). Vyjít podobně jako svatý Norbert vstříc potřebě naší doby a přinášet v duchu vita apostolica hodnoty evangelia dnešnímu světu. Působit i nadále svědectvím našeho communia o tom, že víme, komu jsme uvěřili, a při tom všem liturgií přivádět člověka k Bohu a svolávat Boží požehnání na lidstvo a celý svět. Velmi vzácnou se pro nás stává myšlenka sv. Norberta – vita mixta , tj. spojení života v klášteře, případně v řeholní komunitě spolu s vnější apoštolskou činnosti. V našem prostředí je to hlavně farní duchovní správa. Nejde o to být pouze ”faráři v bílém”, ale pojmout toto poslání jako celokomunitní záležitost. Ve světě se setkáváme s kláštery, které mají propracovanou misijní činnost v Africe, Brazílii, Indii, někde se zase intenzivně věnují tiskovému apoštolátu např. Averbode, Tongerlo, na jiném místě se spolubratři věnují školství jako v Daylesford, De Pere a mohli bychom pokračovat. Důležité ovšem je, aby jakákoliv forma našeho agere byla konstruktivní v budování Božího království.