V divadelní hře Terezka o životě svaté Terezie z Lisieux byl okamžik, kdy za mladou a nemocnou Terezií přichází mnohem starší řeholnice, která vynikala askezí a velmi přísně, až nezdravě, usilovala o tzv. umrtvování těla. Svěří se mladičké řeholnici, že má velký strach, bojí se Boha a vyjeví před ní svoji úzkost. Terezka leží nemocná v posteli, má za sebou těžký a bolestivý záchvat kašle, ale pozorně naslouchá své sestře, která si k ní přisedne. Poté ji nečekaně obejme, starší sestra se jí instinktivně - jako dítě - položí do klína – a Terezka ji konejší, jemně houpá a brouká melodii jakési ukolébavky. Úzkostlivá duše na chvíli nachází u své mladší sestry klid. Sama Terezie ho nalézá v postoji důvěry, který vyvěrá z víry v Boží lásku k jeho dětem.

Tuto divadelní hru jsem viděl před více než deseti lety, nevzpomínám si přesně na detaily, ale scéna mladičké řeholnice utěšující o mnoho let starší sestru mi utkvěla v paměti.

V evangeliu ke svátku Uvedení Páně do chrámu můžeme pozorovat něco podobného. Děťátko Ježíš je přineseno do chrámu a do náručí si ho bere stařec Simeon, kterému bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. Když drží dítě v náručí, pronáší chvalozpěv, který se církev každý den modlí při kompletáři – modlitbě před spaním:

„Nyní propouštíš, Pane, svého služebníka,
podle svého slova v pokoji,
neboť mé oči viděly tvou spásu,
kterou jsi připravil pro všechny národy –
světlo, jež bude zjevením národům, slávou pro tvůj lid Izrael.“

(Lk 2,29-32)

Pokoj a útěchu tady nepřináší dospělý člověk dítěti, miminku, které je přece závislé na péči nás starších, které potřebuje v pláči naši pomoc, pozornost a útěchu. Tak jako Terezčina náruč vnesla pokoj do duše starší sestry, tak se i zde, ale mnohem silněji, dostává útěchy starci od dítěte. Dítě přináší jeho očím světlo, jeho srdci pokoj, celému jeho životu naplnění a smysl.

Nechme se povzbudit tímto svátkem a hledejme pokoj tam, kde je možné ho najít.

připravil bratr Zdík