Paní Smutná k nám do Milevska přijela v pátek 27. ledna.

Byl mráz, sníh obkroužil všechny malé větvičky na stromech. Klášter vypadal vážně a zachmuřeně, to asi pro všechny naše hříchy.

Vyšla jsem ven z děkanství a vidím, jak přijíždí auto. Z něho vystupuje dáma, ale to by asi nebylo tak důležité jako to, co volá….“ „Lidi, to je nádhera, já se musím zastavit, já se musím dívat…. Takovou klasickou nádheru jsem ještě neviděla…“

A já volám: „Paní Smutná pojďte dál, vše si stačíte prohlédnout.“

Sedli jsme si do refektáře a málem jsme si vykroutili hlavy, jak jsme koukali do renesančního  stropu. Ale to nejde popsat, to se musí skutečně vidět.

Pak jsme šli nahoru do Latinské školy. Latinská škola byla  plná, lidé tleskali a vítali paní Jitku Smutnou.

Začali jsme vyprávěním. Proč a jak se zhubla, proč tak ráda hraje, zpívá, proč má ráda život. A tak šla jedna otázka za druhou. Mezitím paní Jitka zpívala. Když vzala kytaru do rukou, svět kolem zmlkl, srdce všech se rozbušila a paní Jitka zpívala. To nebyly plytké nic neříkající texty, byly to šansony. Plný nádherný hlas, který podbarvoval text... Čas běžel a  najednou byl konec. Poslední moje otázka na paní Smutnou: „Věříte… paní Smutná?“ „Ano, věřím!“

Stáňa Suchanová, moderátorka večera